O heraldice a vexilologii

Heraldika je pomocná věda historická, zabývající se studiem souhrnu pravidel a zvyklostí, podle nichž se znaky tvoří, popisují (odborně blasonují a historizují), určují a kreslí. Název je odvozený z latinského slova „heraldus“, tj. herold – osoby profesionálního znalce podoby a užívání znaků (erbů), včetně genealogie (rodopisu), protokolu (etikety) a diplomacie.

Heroldi vytvořili tzv. blason, tj. popis znaku pomocí speciálního heraldického názvosloví.

Vexilologie je mladší pomocná věda historická, která se zabývá historií, symbolikou a použitím vlajek a praporů, včetně pravidel jejich tvorby, navrhování, a přesného popisu i výroby. Název pochází z latinského slova „vexillum“, zdrobněliny od „velum“ (plachta), označujícím látku upevněnou k ráhnu zavěšeném na žerdi za speciálním účelem (tedy vlajky, respektive praporu či korouhve římských legií).

Základní pravidla tvorby znaku

Dle základních heraldických pravidel se musí v každém znaku vždy používat kovy (zlato a stříbro, zobrazované v praxi žlutě a bíle) a barvy (červená, modrá, zelená, černá), výjimečně a odůvodněně i tzv. přirozená barva, např. hnědá u kmene stromu, nebo srsti některých zvířat atd. Přičemž platí striktní podmínka o střídavém, kontrastním, kladení kovů na barvy, nebo barev na kovy (tj. kovových figur v barevném poli štítu či naopak). Přičemž heraldické figury dělíme na tzv. heroldské, tj. geometrické (pole štítu členící) a obecné, tj. všeobecně známé, vždy ale náležitě pouze dvourozměrně stylizované. Stranově, vpravo, vlevo, se znak odborně blasonuje vždy z pohledu štítonoše (jeho pravé ruky), nikoliv pozorovatele, čili (zdánlivě) obráceně. Kresba znaku i vlajky se může v průběhu času měnit a mírně autorsky odlišovat, nejde o logotyp či chráněný průmyslový vzor a značku, ale právě popisem v dekretu předsedy Poslanecké sněmovny závazně definovaná podstata (všechny uvedené tinktury a figury v dané kompozici štítu znaku a listu vlajky či praporu) zůstává a musí být vždy takto přesně a důsledně dodržena. Blason je heraldický, terminologicky přesný, odborný slovní popis znaku, dle něhož je každý zkušený heraldik schopný jej nakreslit, aniž by nutně musel vidět původní předlohu.

Návrh vlajky, praporu

Na stožár (volně) vztyčovaná vlajka, nebo prapor (pevně spojovaný s žerdí) je (vexilologicky) tvořená tzv. listem o stranovém poměru šířky k délce 2:3, dle státní vlajky České republiky a vchází většinou z podoby existujícího heraldického znaku. Na rozdíl od hmotově pevného štítu znaku, kde se vždy blasonuje heraldický kov (zlato a stříbro, třebaže v praxi zobrazované žlutě a bíle) se v případě popisu vlajky, praporu, vždy mluví o žluté nebo bílé barvě (vlající) tkaniny a takto se i v praxi vyrábí. Zákon č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení) umožňuje nejenom užívání stávajících historických heraldických znaků i dobových vlajek, ale především udělení znaku a vlajky každé obci bez těchto symbolů, případně i tzv. revokaci komunálních symbolů, čili oficiální změnu již existujícího (historického nebo po roce 1990 uděleného) znaku či vlajky (praporu), vydáním nového dekretu předsedy Poslanecké sněmovny, ve smyslu zákona o obcích a jednacího řádu Poslanecké sněmovny.